Vítejte!

Vítejte!

Tento blog zakládám s cílem vytvoření komunity žen, které musí žít s diagnózou endometriózy. Ráda bych zde postupně vytvořila prostor pro sdílení příběhů, postřehů a doporučení pro všechny, kterým toto onemocnění brání žít naplno. Endometrióza je jednou z nemocí, která stojí za neplodností u ženy. Neznamená to ale, že mít vlastní rodinu je vyloučené. Jen ne tak snadné. Sdílená bolest je poloviční bolest. Tak pojďme spolu mluvit o endometrióze, o metodách asistované reprodukce a o vztazích. Protože naše okolí touto nemocí také trpí. Třeba právě proto, že nevědí, co všechno obnáší a jak se cítíme. Máte svůj příběh s endometriózou? Chcete jej sdílet? Napište mi.

Vaše Hope

úterý 30. prosince 2014

O osudových láskách a jiných bolestech

"Co pak je láska něžná? Trpká je. Pod kůži ti vnikne a bodá jak trní."                          (W. Shakespeare, Romeo a Julie)
Kdo je váš osudový partner? A dělá vás šťastnou? Milujete ho a trpíte pro něj a kvůli němu? Jste schopni udělat i nemožné pro možnost být s ním? A chce on udělat to samé pro vás? Někdy i tušení negativní odpovědědi bodá do srdce jako nejostřejší nůž. Co to má znamenat? Je tohleto TA láska? V čem tkví TA osudovost? A proč při vší snaze nelze přestat milovat a odpouštět, dokonce se i vědomě ponižovat a to jen pro TU "nesprávnou osobu"? Pokusím se na tyto otázky nabídnout pár svých neodborných odpovědí a postřehů. Učitelem mi byl život.

Bronzová socha Julie v Mnichově.
Myslím si, že člověk má jen určitou míru tolerance emocionální bolesti a schopnosti slepovat své srdce stále znovu a znovu. Láska bolí. Taková láska, o které mluvím je ta, kterou znáte z Shakespearových dramat a v dnešní době mne napadá přirovnání třeba k telenovelám. Jedná se o "osudový vztah". A když se v něm nacházíte, není nic snazšího, než v okamžicích, kdy nebojujete o jeho či její přízeň podlehnout pocitu fatálního zoufalství a sebelítosti. To může končit tragicky. 

Život mne naučil, že každá bolest člověka někam posouvá. Ať je to bolest fyzická (ano, endometrióza bolí, operace taky nejsou procházka růžovým sadem), nebo ta duševní. Když jsem nemohla v důsledku jedné operace dýchat, cítila jsem přesně stejnou bolest na hrudi, jako když mám zlomené a ztrápené srdce láskou. Takže ano, dá se říct, že bolest je prostě bolest ať je její původ jaký je. 

Když hovořím o to, že nás bolest posouvá, tak myslím na to, že posunout nás může jen dopředu, i když krátkodobě nás může vrátit dozadu. A pokud se naučíme bolest přijímat takovou, jaká je, staneme se nejen odolnější osobou a schopnější reagovat na další rány života (přijdou...), ale zároveň učiníme další krok v sebepoznání. Toto je má odpověď na otázku, v čem spočívá ona osudovost. Je to o našem růstu. Tedy i ta sebenešťastnější láska může člověka posunout k nalezení šťastnějšího já. Čas není nikde a nikdy stanoven. Ten prostě jen plyne jako řeka bez konce, protože konec nevidíme. I když nás ta řeka unáší, časem se naučíme plavat, nebo si třeba jen postavit vor. 

Přeji vám všem, aby vaše cesta, jakkoli bolestivá byla jen cestou pozitivní a plnou naděje. I když se cítíte, že jste životem sráženi na kolena a dál už nemůžete jít. Vždycky tu může být někdo, kdo vám tu pomocnou ruku podá, někdy se stačí jen pořádně rozhlédnout kolem sebe. A když nikdo nepřijde? No tak se zvedněte sami! Výsledek bude stát za to!

Vaše Hope

Žádné komentáře:

Okomentovat